DEVON - trilobiti
DEVONIAN - trilobites
Zde se nalézají členovci, konkrétně trilobiti, které jsme získali nákupem nebo výměnou, ale které jsme sami nenašli, i když bychom rádi. Trilobiti pocházejí vesměs z Maroka, Bolívie a Číny. Odkaz jsme zřídili z jednoho prostého důvodu, mnozí zahraniční zástupci vyhynulé třídy Trilobita Walch, 1771 † úzce souvisejí s trilobity Českými a i zde, v tomto odkazu tudíž nalezneme spousty užitečných a doplňujících informací.
Acastoides aff. zguilmensis Chatterton et al., 2006 - velikost v nataženém stavu 15 mm, Alnif - Maroko, ems - spodní devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Acastoides Delo, 1935 †, druh: Acastoides zguilmensis Chatterton et al., 2006 †.
Acastoides je fakopidní trilobit, který obýval silurská a devonská moře. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny v Bolívii, Francii, Maroku, Polsku, Turecku a Velké Británii. Acastoides zguilmensis byl pojmenován v roce 2006 Chattertonem podle naleziště poblíž Ziguid (Zeguit), což je naleziště v okolí Alnifu v Maroku. Jde o typickou zkomoleninu místa nálezu, což není nijak výjimečné. Mnoho recentních i vymřelých živočichů má zkomolené jméno, které vychází například z původního domorodého pojmenování. K zvláštnostem tohoto fakopida patří řádově velmi malé množství facet (na rozdíl od jiných fakopidů) na každém oku.
Austerops (P.) speculator Alberti, 1970 - v natažené pozici 70 mm, Jebel Oufaten - Alnif, Maroko, El Otfal formation - střední devon, st. eifel
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Austerops McKellar and Chatterton, 2009 †, druh: Austerops (P.) speculator Alberti, 1970 †.
Rod Phacops zahrnuje nejtypičtější fakopidní trilobity globálního devonu s téměř jednotnou stavbou krunýře (odchylky jsou často sekundárního rázu, jako uspořádání facet na oku, jejich počet, odchylky v granulaci, pygidiu, tvaru cefalonu atp.), který obvykle nepřesahuje velikost 10 centimetrů - až na pár výjimek, např. Drotops megalomanicus Struve, 1990 † - mohl dosahovat velikosti až 20 cm, Drotops armatus (Struve, 1990) † - mohl také dosahovat velikosti až 20 cm nebo Phacops major Barrande, 1852 †, kterého na rozdíl od předchozích dvou známe i z českého devonu koněpruských vápenců. Druhový název, tedy ten druhý název trilobita Austerops speculator, který je stále znám podle dřívějšího názvu Phacops speculator by se dal přeložit jako "hlídač". Je to možná pro to, že je často nalézán v pozici určitého střehu, to je v neustálé obranné pozici, prostě ve střehu. K tomu jistě přispěli i poměrně velké, vykulené oči, nepřetržitě sledující nebezpečné okolí. Tvar těla je oválný, polokruhovitý hlavový štít je pokryt granulací. Mimořádně velká, dopředu se rozšiřující glabela přes něj obvykle přesahuje. Klenuté líce jsou poměrně malé, lícní švy propární. Schizochroální oči mají velice nápadné, obloukovitě (podkovovitě) vypouklé. Schizochroální oči se vyznačovali tím, že se vyskytovali pouze u fakophidních trilobitů, měli daleko méně čoček, než oči holochroální (cca 700, zatímco holohroální mohli mít čoček až 15.000 - Amphitryon, Odontochile, Zlichovaspis). Zatímco u holochroálního oka se rohovka vztahovala na všechny čočky (membrána rohovky pokrývá všechny čočky), u oka schizochroálního je každá čočka opatřena individuální rohovkou a čočky jsou od sebe odděleny. Trup tvoří 11 širokých článků se zaokrouhlenými pleurami. Velké polokruhovité pygidium je zřetelně článkované. Pomocí rentgenových paprsků byla u tohoto rodu odhalena struktura tělních přívěsků a též struktura zažívacího systému.
Rod Phacops je rozšířen po celém světě po celé období siluru a devonu. Velmi častým jevem u nalezených jedinců je volvace (stočení krunýře). To je přisuzováno obranné pozici trilobita. Tento marocký druh trilobita je v podstatě totožný nebo spíše velmi podobný s trilobitem Phacops rana, kterého známe pod validním názvem Eldredgeops rana (Green, 1832) † a jež se nalézá převážně v severovýchodní části středně devonských vrstev ve spojených státech. V oblasti marockých devonských vrstev v místě známém jako Jebel Ofaten (leží na západním okraji pánve zvané Mader (Madar), jižně od známého ordovického souvrství fezouata a nalézají se v něm bohaté vrstvy spodního a středního devonu) se nejčastěji nalézají dva poddruhy tohoto druhu trilobita a to Austerops (P.) speculator punctatus McKellar 2009 † nebo Austerops (P.) speculator speculator (Alberti, 1970) †. V případě zde publikovaných nálezů se samozřejmě může, alespoň v některých případech jednat o zmíněné poddruhy fakopse, ale tady bychom se pouštěli na příliš tenký led. Známe ještě tyto druhy trilobita rodu Austerops - Austerops lemaitrii sp. nov. †, Austerops kermiti McKellar and Chatterton, 2009 †, Austerops salamandar McKellar and Chatterton, 2009 †, Austerops smoothops (Chatterton et al., 2006) † a Austerops menchikoffi (Lemaître, 1952) †.
Fotografie níže - Austerops speculator Alberti, 1970 v další typické pozici, kterou byla volvace, tedy stočení se do klubíčka. V natažené pozici by tito dva trilobiti měřili kolem 65 mm. Nálezy pochází z okolí Alnifu v Maroku.
Phacops je mnohdy stočen ukázkově sféroidně (dle Barranda), tak, že přední okraj cephalonu se dotýká zadního okraje pygidia, kdy ke zpevnění sloužila tzv. uzavírací brázda na antero-ventrálním a ventro-laterálním okraji cefalonu, do které zapadal posterální okraj pygidia (Henry, 1985) - obr. vlevo. Velmi časté jsou však nálezy, kdy je cephalon před pygidium předsunutý. To se týká jak některých druhů fakopsů, tak např. druhu Reedops, který je typický předsunutou, výraznější glabelou - obr. vpravo - Eldredgeops rana (Green, 1832) †.
Belenopyge balliviani Kozlowski 1923 - velikost 25 mm, Patacamaya, La Paz, Bolívie, spodní devon - prag/ems
Řád: Lichiida Moore, 1959 †, podřád: Lichina †, nadčeleď: Lichoidea †, čeleď: Lichidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Belenopyge Pek & Vaněk, 1991 †, druh: Belenopyge balliviani (Kozlowski 1923) †.
Zachovalé pygidium trilobita druhu Belenopyge balliviani z konkrecí souvrství Sica sica formace Belen v Bolívii. Druhové pojmenování B. balliviani by se dalo přeložit jako B. bolivijské.
Synonymum:
Lichas balliviani
Ceratarges aff. armatus (Goldfuss, 1839) - Zirg, region Alnif, západní Sahara, Maroko (eifel)
Řád: Lichida Moore, 1959 †, čeleď: Lichidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Ceratarges Gürich, 1901 †, druh: Ceratarges armatus (Goldfuss, 1839) †.
Coltraneia oufatenensis Struve, 1958 - velikost 58 mm, Maroko, střední ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Coltraneia Lieberman & Kloc, 1997 †, druh: Coltraneia oufatenensis Struve, 1958 †.
Rod Coltraneia je jeden z mnoha rodů fakopidního trilobita čeledi Acastidae, který však žil v relativně krátkém časovém úseku - od spodního devonu (stupeň ems), do středního devonu (stupeň eifel), tedy zhruba 20 mil. let. Tento exemplář sice zrovna nepatří mezi špičku marockého preparátorského umění, přesto jakousi představu o anatomii tohoto trilobita nabízí.
Cornuproetus cornutus (Goldfuss, 1843) - 23 mm (sag), v nataženém stavu 32 mm - střední devon - eifel, Le Mrakib, Maroko
Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Proetina Přibyl 1946 †, nadčeleď: Proetoidea Hawle and Corda 1847 †, čeleď: Tropidocoryphidae Pribyl, 1946 †, rod: Cornuproetus Richter & Richter, 1919 †, druh: Cornuproetus cornutus (Goldfuss, 1843) †.
Proetidní trilobit z čeledi Tropidocoryphidae Přibyl, 1946 † s výrazně vyvinutým lopatkovitým lemem vpředu hlavového štítu, kterým zřejmě prohrabával mořské sedimenty při získávání potravy (bentosu). U nás známe poddruh tohoto druhu kornuproeta a to Cornuproetus cornutus archeocornutus Šnajdr, 1980 †. Toho můžeme najít v chýnických vápencích zlíchovského souvrství - lokalita lom Čeřinka u Bubovic.
Crotalocephalina gibba (Beyrich, 1845) - velikost 63 mm, Oufaten - Alnif (devonské usazeniny okolí Alnifu), Maroko
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Cheirurina Harrington et Leanza, 1957 †, Nadčeleď: Cheiruroidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Cheiruridae Salter, 1864 †, rod: Crotalocephalina Přibyl - Vaněk, 1964 †, druh: Crotalocephalina gibba (Beyrich, 1845) †.
Trilobit je velmi profesionálně vypreparován, téměř beze stop po preparační jehle. Ačkoliv je lepen, prasklina je velmi nenápadná. Fosilie je natmelená sice na mateční hornině ze stejného souvrství (to pouze předpokládáme podle zabarvení horniny), ale na podivné nožce, což má nejspíš zvýšit estetickou kvalitu otisku. Dle našeho názoru jí to ale škodí a odkazuje na tzv. "lidovou tvořivost" marockých preparátorů. Pravděpodobně má představovat tak zvaného "Flying Trilobite", který má evokovat trilobita plujícího nad mořským dnem. Tento způsob preparace je dnes velmi módní, bohužel. Snižuje totiž vědeckou důležitost a důvěryhodnost nálezu samotného, kdy trh s fosiliemi naprosto válcuje podstatné geologické a paleontologické souvislosti. Obzvláště to zabolí u takto dokonale zachovalých fosilií, které jsou ale tímto často vytrženy z kontextu.
Níže publikujeme několik dalších jedinců krotalocefalů z Maroka. Jsou sice zcela autentičtí, ale poměrně zkažení neodbornou preparací.
Nutno podotknout, že trilobiti rodu Crotalocephalus či Crotalocephalina patří k těm běžnějším Marockým trilobitům. Jejich fyziognomie vnějšího krunýře přímo vybízí k velmi jemné a precizní formě preparace. Vzhledem k jejich dosavadnímu množství, ale evidentně k precizní preparaci nepodněcuje všechny preparátory.
Cyphaspides sp. (Novák, 1890), velikost - 3 mm, lokalita El Jorf, střední devon - eifel, Maroko
Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Aulacopleurina Přibyl, 1949 †, nadčeleď: Aulacopleuroidea Angelin, 1854 †, čeleď: Aulacopleuridae Angelin, 1854 †, rod: Cyphaspides Novák, 1890 †.
Do druhu prozatím neurčený trilobit rodu Cyphaspides, který nicméně popsal z Barrandienu Otomar Pravoslav Novák (někdy uváděný jako Ottomar) a to již roku 1890. Otomar Novák, nedoceněný a svým způsobem osamocený paleontolog se stal od cca roku 1874 defakto asistentem Joachima Barranda. Brarrande se mu snažil pomoci alespoň v tom, co bylo v jeho moci. Financoval některé Novákovy výzkumy, nějaký čas jej platil jako svého osobního asistenta a především jej neustále nutil do doktorátu, který by mu otevřel cestu k lépe placenému místu. Když jej Novák roku 1882 konečně získal, byl Barrande jediným hostem na jeho promoci. Otomar Novák tak byl vedle Jana Nerudy druhým Čechem, kterému francouzský učenec usilovně dláždil cestu k lepší budoucnosti. Zcela nepochybně při tom sledoval tak trochu i svůj osobní cíl: považoval Otomara Nováka za důstojného nástupce a pokračovatele své práce. Netušil, ale že čas vyměřený mladému vědci se už začal neúprosně krátit.
Barrande zemřel v říjnu 1883 a v závěti Nováka určil za jednoho ze dvou vědců, kteří měli dokončit jeho rozsáhlé dílo o českých prvohorních zkamenělinách. Druhým byl Němec Wilhelm Heinrich Waagen. Barrandovy sbírky připadly Muzeu Království českého a to rovněž potvrdilo, že Nováka považuje za přirozeného pokračovatele práce velkého Francouze: pověřilo jej uspořádáním a spravováním této mimořádně cenné pozůstalosti. Potíž spočívala v tom, že na nákladné pokračování v Barrandově díle nebyly v závěti určeny žádné prostředky, stejně jako na zveřejňování jeho nedokončených publikací. Finance se sháněly případ od případu a Novákova osobní situace se tak dále zhoršovala. Jak sám v jednom ze svých dopisů píše, četné povinnosti asistenta a výzkumná práce mu ani neposkytovaly čas k řešení svízelného postavení: "...nedovolují mi ohlížeti se po nějakém vedlejším příjmu na uhrazení potřeb k vedení domácnosti sebe skrovnější." Nic nevyřešilo ani Novákovo jmenování mimořádným neplaceným profesorem v roce 1884. Teprve roku 1881 císař Otomara Nováka jmenoval řádným profesorem geologie a paleontologie na pražské univerzitě. To již však bylo prakticky pozdě - tuberkulóza postupovala mnohem rychleji. Novák se ještě pokusil využít své zlepšené finanční situace k dlouhodobému léčení v Itálii, na jaře 1892 se však vrátil v ještě horším stavu. Zemřel 28. června téhož roku v Litni, nedaleko od nejvydatnějších nalezišť pravěkých živočichů, kterým doslova obětoval celý svůj život. V Litni je také jeho hrobka. Otomar Novák byl pravděpodobně nejvýznamnějším českým paleontologem 19. století - a to vzhledem k významu zdejších nálezů není tak málo ani v mezinárodním měřítku. Vedle odborných a vlastnoručně ilustrovaných prací jeho vědeckou prestiž podtrhl především zásadní podíl na dokončování Barrandova odkazu. Kromě toho také sám objevil a pojmenoval mnoho prvohorních tvorů. Nejen druhů, ale i celých rodů - existují například trilobiti rodu Novakella a Novakaspis.
Po Otomaru Novákovi pojmenovaného trilobita Parahomalonotus novaki objevil roku 2001 sběratel zkamenělin Petr Kolář u Kosoře na jižním okraji Prahy. Jako samostatný nový druh ho určil významný paleontolog Ivo Chlupáč. Šlo o živočicha dorůstající 30 až 40 centimetrů, který žil na dně mělkých korálových moří devonského období, v době, kdy se tvořily zlíchovské vápence, tedy před přibližně 410 miliony let.
Jan A. Novák - psáno pro Hospodářské noviny/Víkend
Na rozdíl od běžného typu popisovaného jako Cyphaspis sp., nemá tento druh granulovanou glabelu s ozdobou, pygidium má oválné, nikoliv zploštělé, nemá tak výrazné oči na krátkém stonku a má jinak rostlé ostnění. Fosilie z lokality Jorf jsou typově novým materiálem, kterého je prozatím poměrně málo. Nálezy spadají do středního devonu, stupně eifel, což odpovídá našim chotečským vápencům (např. acanthopygové vápence v Koněprusích). Přesto se fosilie na lokalitě Jorf v Maroku liší a není to dáno jen způsobem fosilizace.
Druhy rodu Cyphaspides:
druh Cyphaspides cerberus (Barrande, 1846) †
druh Cyphaspides comatus (Barrande, 1872) †
druh Cyphaspides holinensis Růžička, 1939 †
druh Cyphaspides suavis Vaněk, 1999 †
druh Cyphaspides svobodai Prantl & Přibyl, 1950 †
Cyphaspis sp. Burmeister, 1846, zleva - velikost se hřbetním trnem 38 mm, velikost se hřbetním trnem 40 mm, velikost se hřbetním trnem a glabelárními trny 50 mm, Oufaten - Maroko
Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Aulacopleurina Přibyl, 1949 †, nadčeleď: Aulacopleuroidea Angelin, 1854 †, čeleď: Aulacopleuridae Angelin, 1854 †, podčeleď: Otarioninae Richter & Richter, 1926 †, rod: Cyphaspis Burmeister, 1846 †.
Ačkoliv se to může zdát, vzhledem ke tvarové diferenci s podivem, tak devonský trilobit Cyphaspis patří do čeledi Aulacopleuridae podobně jako silurské Aulacopleury. Patří však do podčeledi Otarioninae Richter & Richter, 1926. Rod Cyphaspis Burmeister, 1846 má cranidium ve tvaru půlkruhu. Po obvodu je opatřeno výrazným lemem, který na volných lících přerůstá ve dva dlouhé lícní trny. Vypouklá glabela nese výrazné pární laloky a cca v jedné třetině glabely vyrůstají dva vpřed protažené ostny (rohy). Trilobit měl poměrně výrazné, i když drobné, holochroální oči na krátkých anténách. Celý cefalon je pokryt nepřehlédnutelnou granulací. Trup je složen z 11 trupových článků, přičemž na šestém axiálním prstenci je vyvinut dlouhý centrální, nazad trčící trn. Pygidium je složeno z pěti axiálních prstenců.
Trilobit Cyphaspis se vyskytuje v horizontu společenství trilobitů Gerastos izius Gibb & Chatterton, Gerastos granulosus (Goldfuss, 1843) a Drotops megalomanicus. Nález pochází devonských vrstev okolí Alnifu v Maroku. Cyphaspis je pro své trny, připomínající rohy, lidově nazýván "ďáblův roh" nebo "rohatý ďábel".
Vědecké názvy:
Cyphaspis Burmeister, 1846 †
Cyphaspis advenum (Prantl & Přibyl, 1950) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - dvorecko-prokopské vápence, loc. Kosoř
Cyphaspis barrandei Hawle & Corda, 1847 † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství, loc. Srbsko, Karlštejn nebo pražském souvrství - vinařické vápence loc. Koněprusy, Homolák
Cyphaspis cornigerum Hawle & Corda, 1847 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - vinařické vápence, loc. Plešivec u Měňan
Cyphaspis cultrifrons Vaněk, 1999 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - loděnické vápence, loc. Konvářka - díra nebo vinařické váp., loc. Koněprusy
Cyphaspis intermedium (Prantl & Přibyl, 1950) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství, loc. Bubovice, Čeřinka nebo dalejsko-třebotovském souvrství - suchomastské vápence
Cyphaspis salutifera Vaněk, 2000 † - u nás se vyskytuje v lochkovském souvrství
Cyphaspis senior (Prantl & Přibyl, 1950) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Plešivec u Měňan
Cyphaspis slivenecense Vaněk, 1999 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - slivenecké vápence, loc. Bubovice, Čeřinka
Cyphaspis convexa (Hawle & Corda, 1847) - Conoparia convexum Hawle & Corda, 1847 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - loděnické vápence, loc. Konvářka - díra, dvorecko-prokopské váp., loc. Sudy - Kosoř
Cyphaspis davidsoni Barrande, 1852 - Conoparia davidsoni (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství
Cyphaspis cerberus Barrande, 1846 - Cyphaspides cerberus (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v dalejsko-třebotovském souvrství nebo zlíchovském souvrství - zlíchovské váp., chýnické váp.
Cyphaspis sola Barrande, 1872 - Decoroproetus solus (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství
Cyphaspis novella Barrande, 1852 - Harpidella novella (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v kopaninském souvrství, loc. Kozolupy, Kouřící lom
Cyphaspis burmeisteri Barrande, 1846 - Otarion burmeisteri (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v kopaninském souvrství, loc. lom Kosov
Cyphaspis ceratophthalmoides Richter in Remeš, 1913 - Otarion ceratophthalmoides (Richter, 1913) †
Cyphaspis coronata Barrande, 1872 - Otarion coronatum (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v dalejsko-třebotovském souvrství - dalejské břidlice, loc. Švagerka
Cyphaspis humillima Barrande, 1852 - Radnoria humillima (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v motolském souvrství, loc. Řeporyje
Vědecká synonyma:
Novakaspis Přibyl, 1946
Otarion advenum Prantl & Přibyl, 1950
Otarion hydrocephalum cornigerum (Hawle & Corda, 1847)
Otarion barrandei intermedium Prantl & Přibyl, 1950
Otarion advenum senior Prantl & Přibyl, 1950
Diademaproetus antatlasius (Alberti, 1969) - velikost 40 mm (sag), Jebel Oufaten - Alnif, Maroko, spodní devon - ems
Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Proetina Přibyl 1946 †, nadčeleď: Proetoidea Hawle and Corda 1847 †, čeleď: Tropidocoryphidae Pribyl, 1946 †, rod: Diademaproetus Alberti, 1964 †, druh: Diademaproetus antatlasius Alberti, 1969 †.
Dipleura dekayi boliviensis (Trimerus dekayi) Wolfart, 1968 - velikost kranidia 39 mm (sag), velikost pygidia 30 mm (sag), Sica sica formation, Patacamaya, La Paz, Bolívie, spodní devon - prag/ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Homalonotidae Chapman, 1890 †, rod: Dipleura Green, 1832 †, druh: Trimerus (Dipleura) dekayi Green, 1832 †, poddruh: Trimerus (Dipleura) dekayi boliviensis Wolfart, 1968 †.
Zachovalé kranidium a pygidium nehojného trilobita druhu Dipleura dekayi, podruhu boliviensis z konkrecí souvrství Sica sica formace Belen. Trilobiti celé čeledi Homalonotidae Chapman, 1890 † mají poměrně dlouhý krunýř spíše válcovitého tvaru, půlkruhovitě klenutý. Je složený z třinácti prstencovitých článků (segmentů) s málo nápadným dělením ve tři části. Má nápadnou širokou osu a jen úzké postranní (pleurální) laloky obloukovitě zakončené. Hlavový štít je méně členitý, bez postranních trnů a ostnů, ale s výrazným, lopatkovitým rostrem a očima na krátkých stopkách. Nápadný je také poměrně velký ocasní štít - pygidium, které má širokou, dozadu se rychle zužující osu a jen mělce, nevýraznými rýhami členěný povrch. Celý trup, včetně hlavy a pygidia je zdoben jemnou a hustou mikrogranulací. Pro poddruh Dipleura dekayi boliviensis je typická výrazná povrchová skulptura tvořená zrny a výrůstky různé velikosti. Trilobiti čeledi Homalonotidae Chapman, 1890 † se na území ČR vyskytují velmi ojediněle a to jenom na určitých spodnodevonských lokalitách stupně prag. Asi nejznámější lokalita je u Vrbna pod Pradědem na Moravě. Odsud popsaný Digonus comes Chlupáč, 1981 † ze silně tlakově a teplotně zdeformovaných křemenců Suchého vrchu v Jeseníkách je asi největší devonský trilobit a zároveň největší zástupce čeledi Homalonotidae na území ČR. Jeho odhadovaná délka dosahuje až kolem 30 cm. Pro představu, běžná velikost dospělého trilobita se pohybuje průměrně mezi 2-10 cm. Ve fosilním záznamu se nám dochovaly volné líce, izolovaná kranidia, trupové články a pygidia. Dále je výskyt trilobitů této čeledi zaznamenán fragmentálně ve Ptení i Stínavě na Moravě - stínavsko-chabičovské souvrství (I. Chlupáč). Konkrétně jde o rod Dipleura Green, 1832 †. Fragmenty z těchto lokalit lze však, pro své špatné zachování, jen těžko určit do druhu. Poměrně velké paleontologické pozdvižení přinesl nález obřího pygidia od Kosoře u Radotína. Jde o velmi důsledně prozkoumané vrstvy, díky blízkému, zaniklému lomu V sudech, ale i díky stále činným lomům. Proto byl nález tohoto pygidia, který učinil v roce 2001 Petr Kolář, pro odbornou veřejnost velkým a nečekaným překvapením. Určení pygidia provedl tehdy Ivo Chlupáč.
" Pygidium trilobita bylo nejen neobyčejně velké, ale patřilo k čeledi, která z českého devonu dosud nebyla vůbec známa a kromě toho v devonu Barrandienu podle předchozích předpokladů ani neměla být. Trilobiti této čeledi, kterou nazýváme Homalonotidae, patřili totiž k obyvatelům převážně příbřežních mořských oblastí, kde se usazovaly hlavně písčité nebo bahnité jílovité uloženiny. Je tomu tak např. v Rýnském břidličném pohoří, ve Španělsku, severozápadní Francii, Turecku, severozápadní Africe i Americe.
V devonských mořích dnešního Barrandienu, která byla od pobřeží oddělena a kam nezasahoval přínos písčitého materiálu a naopak byly příznivé podmínky pro růst korálových útesů, neměli podle našich dosavadních představ právě trilobiti čeledi Homalonotidae co pohledávat. A navíc - právě nepřítomnost těchto trilobitů patřila k obecně uznávaným znakům tohoto, převážně vápencového vývoje devonských mořských uloženin!
Petrův nález tu však byl a ležel na stole jako důrazné svědectví nesprávnosti našeho dřívějšího zakořeněného názoru. A brzy nebyl sám - na místo nálezu jsme se společně vypravili a hlavně Petrovým přičiněním jsme brzy získali další zbytky našeho podivného trilobita. Byly to nejen větší části ocasních štítů, ale i trupových (thorakálních) článků. Bylo jasné', že jde o nový, skutečně překvapující výskyt ve vrstvách, které patří vyšší části spodního devonu, v Barrandienu označované jako zlíchovské souvrství (název podle Prahy-Zlíchova, kde vápence tohoto souvrství tvoří malebné skalní výchozy). Stáří hornin je kolem 400 milionů let.
Zhodnocení každého nového, a tím spíše překvapujícího nálezu však vyžaduje opatrnost a usilovnou práci: je třeba provést srovnání s nálezy z jiných, často vzdálených světových oblastí a dokázat, zda jde o nově, nebo již odjinud známé druh. V našem případě jsme měli štěstí, neboť s trilobity čeledi Homalonotidae jsem se setkal již dříve při studiu devonu Hrubého Jeseníku, takže stačilo pro utvrzení naší domněnky o novém druhu prostudovat "jen" asi čtyřicet spisů. Kromě toho se náš trilobit vyznačoval hrubě zrnitým povrchem krunýře, který u jiných zástupců rodu Parahomalonotus, k němuž nové nálezy trilobita patří, je spíše hladký nebo pórovitý.
Protože jsme zatím nenašli celý krunýř v souvislosti, uděláme si představu o celkovém utváření krunýře nejlépe podle celých exemplářů z Maroka, které sice patří jinému druhu, ale řadíme je též ke stejnému rodu, tj. Parahomalonotus. Když jsme se srovnáním s cizími nálezy utvrdili, že náš trilobit skutečně patří čeledi Homalonotidae a je zcela novým druhem, vyvstala otázka, jaké druhové jméno má dostat. A to hravě vyřešil Petr, který jako nálezce měl přece jen hlavní právo "svůj" druh pojmenovat. Právě roku 2001 oslavilo Národní muzeum a s ním i obec našich paleontologů významné jubileum - 150 let od narození význačného českého paleontologa 19. století Otomara Pravoslava Nováka (1851-1892). O. P. Novák byl jediným přímým žákem Joachima Barranda, jemuž Barrande dokonce svěřil dokončení svého díla o českých trilobitech, což se bohužel následkem předčasného Novákova úmrtí nestalo. Přesto patřil O. P. Novák k našim nejtalentovanějším paleontologům 19. století a jeho díla, i když méně početná, si svou pečlivostí nezadají s pracemi Barrandovými. A tak návrh Petra Koláře nazvat nového trilobita Parahomalonotus novaki jsme s oboustrannou radostí přijali."
Citace: Ivo Chlupáč, 2. 12. 2001
Drotops armatus Struve, 1990 - velikost 135 mm, Maader (Maroko), střední devon (385 - 400 mil let), st. eifel - střední devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Drotops Struve, 1990 †, druh: Drotops armatus Struve, 1990 †.
Tento trilobit pochází z devonu a lze jej nalézt v Maroku. Drotops je obrem, ve srovnání s ostatními phacopidními trilobity. Známe defakto dva druhy drotopsů a čtyři poddruhy. Jde o druhy Drotops megalomanicus a Drotops armatus. Struve, který tyto phacopidní trilobity zkoumal, u druhu Drotops armatus uvádí čtyři poddruhy - Drotops armatus accurata, Drotops armatus perspinosa, Drotops armatus d'Armata a Drotops armatus hoplites. Nejspíše se liší buďto díky souvrství nebo díky ostnům na trupu (na žádnou podrobnější studii, která by se týkala tohoto problematika jsme doposud nenarazili). Problém je, že se phakofidi tohoto rodu nalézají v Maroku, kde panuje poměrně chaos. Není ani zcela jisté, zda Drotops megalomanicus a Drotops armatus pocházejí z jedné, či více vrstev. Faktem je, že všechny nálezy těchto velkých ostnitých fakopidů pocházejí z regionu Maader (Maider), kde místní sběrači vykopali při hledání fosilií až několik kilometrů dlouhé příkopy. Dokonce existují domněnky, že může jít o sexuální dimorfismus jednoho druhu, což zní logicky, ale na nějaké definitivnější závěry se bude muset ještě počkat. Na podobnou problematiku narážíme také zde.
Drotops armatus je ostnitý typ trilobita, přičemž ostny pokrývají, až na glabelu (ta je pokrytá granulací, či bradavčitými výrůstky), v podstatě celé jeho tělo a jsou například i na poměrně velkých schizochroálních očích. Díky těmto očím mohl své okolí vnímat v zorném poli až 360°. Armatus by se dalo přeložit jako ozbrojený. Jde zřejmě o evoluční obranu proti predátorům - například devonským pancéřnatým parybám, kterým se začaly vyvíjet kostnaté čelisti. K dalším jeho obranným mechanismům můžeme připočíst i schopnost volvace - stočení se do klubíčka a chránit se tak před dravci. Co se týče trnů, tak ty jsou samozřejmě delší, poměrně ostré, než na exempláři na fotografii. Problém je, že je obtížné trny vypreparovat z mateční horniny, která je často hodně tvrdá. Provádí se to tak, že se ostny preparují zvlášť, z odštěpků a následně se lepí znovu na původní místo, což je nepředstavitelně zdlouhavá a titěrná práce. To dokáží jen nejlepší preparátoři, s nejlepší preparátorskou výbavou, zkušeností a nejlepšími nervy. Klasický marocký preparátor si často vystačí s majzlíkem a lepším případě s vibrační jehlou. Náš exemplář na fotografii, se podle stop na trupu majzlíku a kladivu nevyhnul. Pravdou ale také je, že dokonale vypreparovaní armati se všemi ostny, jsou nákladnou investicí. Jak vypadá takový trilobit s ostny přikládáme zde.
Občas jsou omylem fosilie tohoto fakopida zaměňovány za druh Phacops rana africanus (africana) Burton & Eldredge, 1974†, což je africká varianta známého trilobita Phacops rana, jehož nejčastější nálezy pocházejí ze severovýchodní části spojených států. V období devonu byla tato část propojena s africkou deskou a tvořily ji ostrovy s podmořským dnem. Druhové jméno rana odkazuje na podobnost očí se žábami, rana je latinské označení skokana. Státem Pensylvánie (USA), je tento trilobit, pro jeho častý výskyt a příznivé zachování, dokonce považován za státní symbol, a to od 5. 12. 1988, kdy se tak usnesla valná hromada. Podobnost mezi těmito trilobity je vskutku veliká, avšak nejmarkantnějším rozdílem je, že trilobitu Phacops rana africana schází ostnitá výstroj, chránící celý krunýř.
Gerastos granulosus (Goldfuss, 1843) - velikost 27 mm, Tafraout - Maroko, st. eifel - střední devon
Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Proetina Přibyl 1946 †, nadčeleď: Proetoidea Hawle and Corda 1847 †, čeleď: Proetidae Salter, 1864 †, rod: Gerastos Goldfuss, 1843 †, druh: Gerastos (Proetus) granulosus (Goldfuss, 1843) †.
Jedná se o drobnějšího, ale velmi typického proetidního zástupce trilobitů. Vyznačuje se vejčitým tvarem těla. Jeho cefalon je zdoben výraznou glabelou, která je pokryta granulací a složenýma očima ledvinovitého tvaru. Líce přerůstají v krátké trny. Trup je složen z 10 článků. Jeho pygidium je tvarovou dispozicí typické pro většinu zbylých proetidů. Na rozdíl od pleur na trupu, která jsou volná (dovolovala volvaci trilobita), má pygidium obvykle 7 článků srostlých v jeden orgán - plovák.
Gerastos granulosus, někdy uváděný jako Proetus granulosus, je malý trilobit, který žil od devonu až po svrchní perm. Nejvýraznějším rysem trilobita Gerastos je jeho vypouklá glabela, která je vysoce granulovaná - zrnitá, odtud název druhu, a jeho krátké lícní ostny. Gerastos je jedním z řady posledních trilobitů zaniklých ve svrchním permu.
Druhy rodu Gerastos Goldfuss, 1843 †
Gerastos cingulatus (Přibyl, 1964) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Koněprusy, Zlatý kůň, Císařský lom
Gerastos confragosus (Přibyl, 1965) † - u nás se vyskytuje v dalejsko-třebotovském souvrství - suchomastské vápence, loc. Koněprusy, Císařský lom - severní stěna
Gerastos fragosus Šnajdr, 1980 † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství - zlíchovské vápence
Gerastos ginsen (Šnajdr, 1980) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Koněprusy, Císařský lom
Gerastos granulosus (Goldfuss, 1843) †
Gerastos kazan Šnajdr, 1980 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - slivenecké váp., loděnické váp., vinařické váp.
Gerastos kermur Šnajdr, 1980 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Koněprusy, Císařský lom, Houbův lom
Gerastos lisyi (Přibyl, 1964) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Koněprusy, lom Plešivec
Gerastos microphthalmoides (Přibyl, 1965) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - koněpruské vápence, loc. Koněprusy, Císařský lom, Houbův lom
Gerastos modicus Hörbinger, 2004 † - druh známý z lochkovského souvrství
Gerastos ophthalmoides Šnajdr, 1980 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - loděnické vápence, loc. Konvářka nebo slivenecké váp.
Gerastos retroflexus (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - loděnické váp., loc. Branžovy u Loděnic, koněpruské váp., loc Koněprusy, Houbův lom, Císařský lom, lom Plešivec nebo vinařické váp.
Gerastos tuberculatus (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souv., loc. Lůmek u Kapličky, pražském souv. nebo dalejsko-třebotovském souv. - suchomastské vápence, loc. Koněprusy, Zadní kobyla /celé návrší/
Gerastos vingis Šnajdr, 1980 † - u nás se vyskytuje v pražském souv. - loděnické vápence, dvorecko-prokopské vápence /Gerastos vingis dalejensis/
zdroj: https://www.biolib.cz/
Harpes perradiatus Richter & Richter, 1943 - region Alnif, Maroko, střední devon
Řád: Harpetida Whittington, 1959 †, podřád: Harpina Whittington, 1959 †, čeleď: Harpetidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Harpes Goldfuss, 1839 †, druh: Harpes perradiatus Richter & Richter, 1943 †.
Řád Harpetida se vyskytoval od svrchního kambria do svrchního devonu. Trilobiti z čeledi Harpidae patří mezi nejbizarnější zkameněliny vůbec. Samotné hlavy těchto trilobitů, pokud jsou v dobrém stavu, jsou žádaným artiklem mezi sběrateli. Harpetida se vyznačují typickým půlkruhovým okrajem kolem cefalonu (hlavy), který je často perforován malými póry. Tento okraj mohl sloužit jako filtr při hledání potravy. Jedna z teorií zastává názor, že mohl sloužit i k dýchání živočicha (např. Mc Namara et al. 2009). Podkovovitý lem vybíhá nazad do dvou velkých ostnů. Lem má obvykle výrazný steh podél vnější strany. Harpetidi patří, společně například s českým trilobitem Aulacopleura nebo Harpidella k trilobitům, kteří mají největší počet trupových žeber (pleur). Řád Harpetida byl dříve zahrnut v řádu Ptychopariida. Je mladším příbuzným trilobita Bohemoharpes, jež se vyskytuje v českém siluru.
Druhy řádu Harpetida:
Bohemoharpes bubovicensis Přibyl & Vaněk, 1986 † - u nás se nalézá např. v kopaninském souv. lomu Kosov
Bohemoharpes buphthalmus (Bouček, 1935) † - u nás se nalézá např. v kopaninském souv., lom Kosov, Butovice - hradiště
Bohemoharpes crassifrons (Barrande, 1846) † - u nás se nalézá v motolském souv.
Bohemoharpes hypsipyle Přibyl & Vaněk, 1986 † - lochkovské souvrství
Bohemoharpes hyskovensis Šnajdr, 1978 † - u nás se nalézá v želkovické souvrství siluru
Bohemoharpes janae Doubrava, 1991 † - u nás se nalézá v kopaninském souv., Butovicíce - hradiště
Bohemoharpes naumanni (Barrande, 1872) † - u nás se nalézá v motolském souv. - Loděnice
Bohemoharpes ovatus (Bouček, 1935) † - u nás se nalézá např. v kopaninském souv. lomu Kosov
Bohemoharpes praecedens (Prantl & Přibyl, 1954) † - lochkovské souvrství
Bohemoharpes ungula (Sternberg, 1833) † - u nás se nalézá např. v kopaninském souv. lomu Kosov
Bohemoharpes vittatus (Barrande, 1852) † - u nás se nalézá např. v kopaninském souv. - Orthocerový lůmek nebo lochkovském souv.
Eoharpes benignensis (Barrande, 1872) † - u nás se nalézá např. v dobrotivském souv. - Praha Vokovice, Divoká Šárka, Malé Přílepy, Rokycany
Eoharpes cristatus Romano, 1975 † - Portugalsko (llandeilo)
Eoharpes guichenensis Henry & Philippot, 1968 † - Francie (Traveusot formation, llandeilo)
Eoharpes macaoensis Romano & Henry, 1982 † - Portugalsko (caradoc)
Eoharpes primus (Barrande, 1872) † - u nás se nalézá např. v šáreckém souv. - Rokycany
Harpides grimmi Barrande, 1872 † - u nás se nalézá v mílinském souv. - téměř výhradně ve fragmentech
Helioharpes transiens (Barrande, 1872) † - u nás se nalézá v srbském souv. - roblínské vrstvy
Kielania convexa (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se nalézá v dalejsko-třebotovském souvrství - suchomastské vápence
Kielania dorbignyana (Barrande, 1846) † - u nás se nalézá v pražském souv. - dvorecko-prokopské vápence
Kielania kayseri (Novák, 1890) † - u nás v chotečském souvrství - akantopygové vápence
Kielania novaki (Prantl & Přibyl, 1954) † - u nás v pražkém souv. - loděnické vápence, Konvářka - díra
Kielania obuti Přibyl & Vaněk, 1986 † - lochkovské souv.
Kielania waageni (Prantl & Přibyl, 1954) † - u nás v pražkém souv.
Lioharpes crassimargo (Vaněk, 1963) † - u nás ve zlíchovském souvrství - chýnické vápence, Bubovice, Čeřinka
Lioharpes dvorcensis (Prantl & Přibyl, 1954) † - u nás v pražském souv. - dvorecko-prokopské vápence, lokalita Konvářka - zářez cesty nad viaduktem nebo souv. lochkovském, Černá rokle u Kosoře
Lioharpes klukovicensis Vaněk, Vokáč & Hörbinger, 1992 † - pražské souv. - Klukovice
Lioharpes montagnei (Hawle & Corda, 1847) † - u nás v chotečském souvrství - akantopygové vápence, Zlatý kůň - Koněprusy
Lioharpes perneri (Prantl & Přibyl, 1954) † - u nás v dalejsko-třebotovském souv. nebo chotečském souvrství - akantopygové vápence, Zlatý kůň - Koněprusy
Lioharpes ruderalis (Hawle & Corda, 1847) † - u nás v lochkovském souv. - Koněprusy, Kotýz
Lioharpes sculptus (Hawle & Corda, 1847) † - u nás v pražském souvrství - loděnické vápence, Bubovice, Čeřinka
Lioharpes vektori Doubrava, 1991 † - kopaninské souv.
Lioharpes venulosus (Hawle & Corda, 1847) † - u nás v pražském souv. - koněpruské vápence, Koněprusy (oblast devonu: Kotýz - Zlatý kůň - VČS - Voskop - Homolák - Plešivec - Kobyla
Reticuloharpes reticulatus (Hawle & Corda, 1847) † - u nás dalejsko-třebotovské souv. - suchomastské vápence, Koněprusy, Zlatý kůň /celé návrší - původní včetně císařského lomu/
Vědecká synonyma:
incl. Entomaspididae
Huginarges branikensis (Barrande, 1872) - velikost 16 mm, Hamar Laghdad, Maroko, spodní devon
Řád: Lichiida Moore, 1959 †, podřád: Lichina †, nadčeleď: Lichoidea †, čeleď: Lichidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Huginarges Basse in Basse & Müller, 2004 †, druh: Huginarges branikensis (Barrande, 1872) †.
Lichidi (řád Lichida) byli globálně rozšířenou skupinou trilobitů, oživující mořská prostředí po značnou část staršího paleozoika (ordovik-střední devon). Morfologickou stavbou exokeletonu náleželi mezi nejsložitěji utvářené a vývojově nejpokročilejší trilobity. Některé taxony dorůstaly z hlediska trilobitů velkých rozměrů a mohou být příkladem evolučního gigantismu, jako například severoamerický, devonský Terataspis dosahující až 70 cm délky. Nebo naopak jsou známy taxony trpasličího vzrůstu, jako například z barrandienského devonu popsané rody Perunaspis a Lobopyge (okolo 2 cm). V pražské pánvi nalézáme zástupce tří podčeledí a to Lichinae (Bohemolichas, Uralichas, Dicranopeltis), Homolichinae (Metopolichas (Holoubkovia), Platylichas) a Trochurinae (Trochurus, Dicranogmus, Paraleiolichas, Lobopyge, Acanthopyge, Perunaspis). Z těchto 11 rodů bylo 7 rodů (Acanthopyge, Lobopyge, Perunaspis, Dicranogmus, Dicranopeltis, Trochurus a Bohemolichas) popsáno na barrandienských druzích, což činí z pražské pánve pro výzkum lichidních trilobitů jednu z nejvýznamnějších oblastí. V. Vokáč
Často je tento trilobit nazýván synonymem Belenopyge balliviani (Kozlowski, 1923). Dle názoru Malte C. Ebach Shane T. Ahyong publikovaných v Phylogeny of the Trilobite Subgenus Acanthopyge (Lobopyge) v r. 2005 je rod Belenopyge Pek & Vaněk, 1991 † mladým jedincem rodu Acanthopyge (Lobopyge), s tím, že kladistika těchto rodů nebyla doposud podrobněji zkoumána, krom hlediska fylogeneze řádu Lychiida Thomas a Holloway (1988, Philos. Trans. R. Soc. London B Biol. Sci. 321, 179-262). V květnu 2021 vyšel nový článek Allarta van Viersen o lichidní podčeledi Trochurinae, kde ovšem tento druh vyřazuje z rodu Belenopyge a definitivně jej přiřazuje do rodu Huginarges Basse in Basse & Müller, 2004 †.
Vědecká synonyma:
Lichas branikensis Barrande, 1872- původní jméno taxonu
Lobopyge branikensis (Barrande, 1872)
Belenopyge branikensis (Barrande, 1872)
Acanthopyge branikensis (Barrande, 1872)
Acanthopyge (Belenopyge) branikensis (Barrande, 1872)
Illaenula (Ductina) vietnamica (Maximova, 1965) - velikost většího jedince 30 mm, lokalita Sun Young, provincie Hunan, Čína, st. eifel - střední devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, podčeleď: Phacopinae Reed, 1905 †, rod: DuctinaRichter a Richter, 1931 †.
Slepý fakopidní trilobit, jež se vyskytoval během středního devonu a který byl původně popsán jako Ductina. Je blízkým příbuzným Illaenuly illaenoides, vyskytující se na Moravě v Chabičově (stínavsko - chabičovské souvrtví). Trilobity jsme zakoupili na jednom známém webovém portálu, zabývající se prodejem podobného materiálu. V popisu "zboží" byl uveden název Illaenula vietnamica, stáří ordovik. Ihned jsem pojal podezření, že to je nějaká hloupost. Illaenidi samozřejmě v ordoviku žili, nicméně ti patřili do řádu Corynexochida a čeledi Illaenidae, zatímco tento drobný trilobit patří do řádu Phacopida. Ačkoliv si jsou tito trilobiti morfologicky podobní, jejich způsob života byl rozdílný. Typickým představitelem ordovické čeledi Illaenidae je Ectillaenus katzeri, známý z tzv. šáreckých či rokycanských konkrecí (kuliček). Ductina byl fakopidní trilobit, který žil výhradně v období devonu. Velikost těchto trilobitů dosahuje max. 5 cm. Byl slepý, bez volných lící. Hrudník má 10 článků přičemž šířka axiální páteře je cca. 1/3 celého hrudníku. Pygidium má 20 - 35% délky těla. Trilobiti tohoto rodu obývali moře na území dnešní Evropy a Asie. Fosílie D. vietnamica byly nalezeny ve vrstvách Eifel v Číně (souvrství Nandan, Luofu, Nandan County, provincie Kuang- 24 ° 30 'severní šířky 115 ° 36'E a provincii Hunan); v souvrství Prag ve Vietnamu (Song Hiem, Mia Le Beds 22 ° 12'N 106 ° 12'E ). Fosilie Ductina ductifrons (R. & E. Richter, 1926) † - někdy uváděný pod svým synonymem Phacopidella ductifrons byly nalezeny v souvrství Famennian z UK, Německa (Eskesberg, Nehden, Varresbeck, všechny u Wupperthalu), v Polsku (u Psiarnia, v jižní části pohoří svatého Kříže 50 ° 53'N 20 ° 55'E ) a v západním Uralu v Rusku. Všichni fakopidní trilobiti obývali nejspíše mořská dna. Ductina vietnamica dokonce hluboká a tmavá dna, chudá na obsah kyslíku. Nicméně v období devonu.
Na následujících fotografiích níže je jiný jedinec téhož druhu, tedy Illaenula (Ductina) vietnamica (Maximova, 1965) - 25 mm (sag).
Isoprusia aff. tafilaltana G. Aalberti, 1967 - velikost s trny 38 mm, Lehfira, region Alnif, západní Sahara, Maroko, spodní devon - stupeň Prag (cca 411 - 407 milionů let)
Řád: Lichiida Moore, 1959 † , podřád: Odontopleurina †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski Jr. 1998 † , čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, podčeleď: Koneprusiinae Vaněk & Pek, 1987 †, rod: Isoprusia Bruton, 1966 †, druh: Isoprusia aff. tafilaltana G. Aalberti, 1967 †.
Vědecká synonyma:
Isoprusia (Isoprusia) tafilaltana G. Aalberti, 1967
Koneprusia brutoni G. Alberti, 1983
Koneprusia (Koneprusia) brutoni G. Alberti, 1983
Kettneraspis sp. Prantl & Přibyl, 1949 - velikost (s trny) 37 mm, lokalita Mrakib - Alnif, Maroko, střední devon - givet
Řád: Lichiida Moore, 1959 †, podřád: Odontopleurina †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski Jr. 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Kettneraspis Prantl & Přibyl, 1949 †, druh: Kettneraspis sp. Prantl & Přibyl, 1949 †.
Kettneraspis s mírně podtočeným pygidiem. Volné líce a trny jsou vypreparované a trčí do prostoru. Skvěle jsou zachovalé i "hřebeny" na volných lících. Mimo jména Kettneraspis (podle prof. Radima Kettnera) se také používá u tohoto trilobita rodové jméno Leonaspis. Systematika není u tohoto druhu doposud dostatečně vyjasněná. Jen z českomoravského devonu je známo 12 druhů tohoto rodu.
Tito drobní trilobiti měli zaobleně obdélníkovitý hlavový štít s širokou glabelou. Trny vybíhající z hlavového štítu, trupu i pygidia jsou různě utvářené, mohou být rovné či zakřivené. Zbytky krunýřů z devonského období se nacházejí často i v hrubozrnných vápencích, což nasvědčuje tomu, že tito trilobiti byli schopni obývat mělčí moře i s prudším prouděním vody. Zkameněliny tohoto rodu známe od spodního siluru do devonu z Evropy, Severní i Jižní Ameriky a severní Afriky.
Vědecké názvy:
Kettneraspis derelicta (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovské souvrství - zlíchovské vápence, dalejsko-třebotovském souvrství - třebotovské vápence, dalejské břidlice
Kettneraspis dormitzeri (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v motolském souvrství, loc. Svatý Jan pod Skalou
Kettneraspis geinitziana (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v kopaninském souvrství, loc. Lomy Amerika, Kouřící lom u Kozolup /Mořiny/
Kettneraspis hirta Přibyl, Vaněk & Hörbinger, 1986 † - u nás se vyskytuje v dalejsko-třebotovském souvrství
Kettneraspis orphana (Šnajdr, 1975) † - u nás se vyskytuje v želkovickém souvrství, loc. Hýskov, V Jakubince, sonda DB 222
Kettneraspis pectinifera (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v motolském souvrství
Kettneraspis pigra (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje v chotečském souvrství - akantopygové vápence, loc. Koněprusy, Zadní kobyla /celé návrší/, stínavsko-chabičovském souv., loc. Horní Benešov
Kettneraspis propinqua (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v motolském souvrství, loc. Loděnice, Černidla /Špičatý vrch, Barrandovy jámy/
Kettneraspis roemeri (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v motolském souvrství, loc. Loděnice, Černidla /Špičatý vrch, Barrandovy jámy/
Kettneraspis ruderalis (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - dvorecko-prokopské váp., slivenecké váp.,koněpruské váp., loděnické váp., loc. Branžovy u Loděnic, Červený lom u Klukovic
Kettneraspis tranquilla Přibyl & Vaněk, 1966 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - dvorecko-prokopské vápence
Kettneraspis moravica (Strnad) - u nás se vyskytuje ve stínavsko-chabičovském souv., loc. Horní Benešov
Kolihapeltis sp. - velikost 40 mm, lokalita Latchana, Maroko, spodní devon - st. prag (cca 411 - 407 milionů let)
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Kolihapeltis Prantl & Přibyl, 1947 †.
Tento styginidní trilobit žil v Evropě a v Maroku v období spodního až středního devonu. Z glabely a očí vychází tři kostěné hroty. V tomto případě měří okolo dvou centimetrů. Prostřední trn směřoval až ke konci trupu. Trilobit má přímou souvislost s paleontologickými nálezy z předminulého století v Čechách. Už název trilobita napovídá, že jeho první popis a pojmenování proběhlo v Čechách a to podle vedoucího geologicko - paleontologického oddělení Národního muzea, doktora Jana Kolihy. Druhově je tento marocký kus asi nejpodobnější českému druhu Kolihapeltis linguata (Novák, 1883) †. Tento druh se v Čechách vyskytuje v pražském souvrství, Trilobiti rodu Kolihapeltis se dají v Čechách najít na více lokalitách a ve více druzích. Všechny nálezy však pocházejí z období devonu.
Z českého devonu známe tyto druhy - Kolihapeltis brevifrons (Barrande, 1852) †, Kolihapeltis briarea Šnajdr, 1989 †, Kolihapeltis chlupaci Šnajdr, 1960 †, Kolihapeltis linguata (Novák, 1883) †, Kolihapeltis parabolina (Barrande, 1882) † a druh Kolihapeltis perlonga (Barrande, 1872) †. Všechny tyto druhy známe z nálezů v pražském souvrství (st. prag) spodního devonu.
Leonaspis haddanei Chatterton et al. 2006 - velikost 30 mm (sag), lokalita El Atchana, Maroko, spodní devon - ems
Řád: Lichiida Moore, 1959 †, podřád: Odontopleurina †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski Jr. 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, podčeleď: Odontopleurinae Burmeister, 1843 †, rod: Leonaspis Richter and Richter, 1917 †, druh: Leonaspis haddanei Chatterton et al. 2006 †.
Tento druh, který popsali v roce 2006 Brian Chatterton, Richard Fortey, Kevin Brett, Stacey Gibb a Ryan McKellar v publikaci PALREONTOGRAPHICA CANADIANA No. 25 - Trilobites from the upper Lower to Middle Devonian Timrhanrhart Formation, Jbel Gara el Zguilma, southern Morocco se vyskytuje jak v Eifelu, tak ve svrchním Emsu, což je přibližně o 50 metrů stratigraficky níže, v souvrství Timrhanrhart, severovýchodně od Jbel Gara el Zguilma, jižně od Foumu Zguid v jižním Maroku. Druh je pojmenován po marockém inženýru geologie Mohammedovi Haddaneovi. Od dříve popsaných druhů Leonaspis hastata Alberti, 1967 and Leonaspis maura Alberti, 1969, vykazuje jiné morfologické znaky.
Malvinella buddae Lieberman, Edgecombe & Eldredge, 1991 - velikost 60 mm (v natažené pozici), Patacamaya, La Paz, Bolívie, spodní devon - prag/ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, nadčeleď: Acastoidea †, čeleď: Calmoniidae Delo, 1935 †, rod: Malvinella Wolart 1968 †, druh: Malvinella buddeae Lieberman, Edgecombe & Eldredge, 1991 † = Malvinella buddae Lieberman, Edgecombe & Eldredge, 1991 †.
Velmi vzácně ve své dokonalosti zachovalý exemplář z konkrecí souvrství Sica sica formace Belen v Andách v Bolívii. Jeho délka by v ideálně nataženém stavu činila 60 mm.
Malvinella buddae Lieberman, Edgecombe & Eldredge, 1991 † je vzácný fakopidní trilobit čeledi Calmoniidae Delo, 1935 †, který žil během období devonu v departmentu La Paz v Bolívii. Povrch trupu je zdoben krátkými trny a velkými uzlinami.
Je pojmenován po Janice Budde, jejíž sbírka vynikajících exoskeletonů zahrnovala vzorky typů, které posloužili pro studii Liebermana, Edgecombeho & Eldredgeho - Systematics and biogeography of the "Malvinella" group, Calmoniidae (Trilobita, Devonian) z roku 1991, ve které, mimo jiné právě tento druh trilobita popsali.
Výskyt: spodní vrstvy formace Belén v Pujravi, department La Paz, Bolívie (Wolfart, 1968); svrchní vrstvy formace Belén (zóna cornutus) v oblasti Belén, Cachuni, Chiarumani, Letanias, Patacamaya, Pujravi, department La Paz, Bolívie.
Nahoře - zachovalé pygidium a podstatná část toraxu stočeného ostnitého akastoidního trilobita druhu Malvinella buddae z konkrecí souvrství Sica sica formace Belen. Velikost 45 mm je délka otisku v nataženém stavu.
Metacanthina issomourensis (Morzadec, 2001) - velikost v natažené pozici 45 mm, Oufaten - Alnif, Maroko, střední devon - givet
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Metacanthina Pillet, 1954 †, druh: Metacanthina issoumourensis (Morzadec, 2001) †.
Menší fakophidní trilobit Metacanthina issomourensis (Morzadec, 2001) nalézaný v marockých devonských vrstvách je nejspíše blízkým příbuzným trilobita Bellacartwrightia Lieberman a Kloc, 1997, jež má však mohutnější, až masívní lícní trny, méně výrazný týlní osten atp. Ten je nacházen v devonských vrstvách, nalézající se u jezera Erie západně od Buffala (stát New York, USA). Pravdou je, že marocké fosilní nálezy jsou teprve "v plenách", tedy ve fázi výzkumů. Tyto výzkumy jsou samozřejmě velmi obtížné, protože naprostá většina lokalit a "sběratelských jam" je spíše v mnoha případech v rukou marockých překupníků než renomovaných vědců. Trilobit Metacanthina je drobnějšího vzrůstu. Cefalon trojúhelníkového taru je charakteristický nazad trčícími velkými lícními trny. Výrazné jsou také vystouplé schizochroální oči. Na glabele jsou tři páry hlubokých glabelárních rýh. Torax (trup) je složen z 10 - 11 pleur. Pygidium je poměrně malé, ale opatřené velkými "listovými" trny. Velmi typickým znakem je masivní týlní trn, trčící z týlního prstence.
3D animace trilobita Metacanthina issomourensis zde.
Vědecké názvy:
Metacanthinae Douglas & Scott, 1865
Metacanthina Pillet, 1954 †
Metacanthina barrandei (Oehlert, 1889) †
Metacanthina issoumourensis (Morzadec, 2001) †
Metacryphaeus (Eldredgeia) venustus Wolfart, 1968 - velikost v natažené pozici 45 mm, souvrství Sicasica, La Paz, Bolívie, střední devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Calmoniidae Delo, 1935 †, rod: Eldredgeia Lieberman, 1993 †, druh: Metacryphaeus (Eldredgeia) venustus Wolfart, 1968 †.
Tento rod pochází z devonu z Jižní Ameriky a Jižní Afriky. Je to dáno tím, že obě pevniny tvořily v období devonu mořské dno v těsném sousedství, ve studených vodách poblíž jižního pólu. Metacryphaeus (Eldredgeia) je často nalézaný v obranné pozici - volvaci. Trilobit Eldredgeia venustus (Wolfart, 1968) z Bolívie , je nejběžnější jihoamerický devonský trilobit. Dorsální exoskeleton je typický všudypřítomnou a hrubou granulací. Má výrazně ostnité pygidium. Cefalon je trojúhelníkového tvaru. Oční facety jsou mnohdy velmi příznivě zachovalé.
Typový druh Eldredgeia venustus z Bolívie je v častých případech nacházen v kulovitých konkrecích. Pátral jsem jaký je rozdíl mezi trilobitem Eldredgeia a Metacryphaeus. Podle všeho se jedná o trilobity více méně totožné a jde spíše o vědecká synonyma užívaná pro určité oblasti nálezů např. v Bolívii, Brazílii nebo jižní Africe, kde se tito trilobiti jmenují Eldredgeia cf. venustus nebo Metacryphaeus cf. venustus.
Metascutellum prix (Alberti) - velikost 41 mm, Isknfa, Maroko, střední devon
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Metascutellum Šnajdr, 1960 †, druh: Metascutellum prix (Alberti) †.
Poměrně velký, vzácnější styginidní trilobit s granulovaným povrchem krunýře a velkým zaobleným pygidiem, které měří téměř polovinu celé délky těla. Má široký, ale malý cefalon. Tyto výše popsané indicie souvisejí se zcela dospělými jedinci rodu. Vyplývá z toho, že dospělému jedinci dorůstaly spíše než cefalon a trup pouze trupové ostny, šavle do stran a pygidium. Hlava, ve které byl umístěn mozek a zároveň žaludek se od jistého věku příliš nezvětšovala, musela být totiž již zcela fyziognomicky i mentálně / sociálně vyvinuta. Glabela se směrem vpřed výrazně rozšiřuje, oči jsou posazeny výrazně vzadu. Trup je složen, podobně jako u jiných styginidů z 10 článků. Celkový habitus trilobita napovídá životu na mořském dně, kde žil zavrtán v podmořských usazeninách a živil se drobným bentosem. V případě ohrožení byl schopen volvace (stočení se do klubíčka). Takovéto nálezy tohoto rodu jsou však velmi výjimečné. Pravděpodobně nebyla volvace styginidních trilobitů příliš účinnou obranou před velkými predátory, neboť nebyli schopni, díky velkému, zároveň plochému pygidiu úplného stočení, nýbrž pouze částečného (výjimkou je snad pouze rod Paralejurus Hawle & Corda, 1847 †). Ani úplná volvace však často trilobity nedokázala uchránit před kusadly predátorů jakými byli kyjonožci či pancířnaté "ryby" - devonský rod Dunkleosteus Lehman, 1956 † při skusu dokázal vyvinout sílu až 7400 newtonů, což odpovídá váze 754,59 kg (představte si takovou váhu na noze). Z toho je zřejmé, že žádný krunýř i sebevětšího a sebeostnitějšího devonského trilobita jej nemohl uchránit před destruktivní sílou kostěných výčlenků (Dunkleosteus neměl ještě zuby) těchto smrtících predátorů. Průměrná velikost těchto trilobitů je okolo 7 cm. Dospělý jedinec druhu Metascutellum prix (Alberti) † kolem 10 cm. Jak již bylo řečeno výše, je tento trilobit, mimo jiné, ne však na první letmý pohled typické znaky charakteristický granulovaným povrchem vnější chitinové kostry. Ten je obecně u trilobitů čeledi Styginidae Vogdes, 1890 † hladký. K trilobitům s jemnou granulací patří například téměř ikonický styginidní trilobit z lochkovských - radotínských černých břidličných vápenců Spiniscutellum umbelliferum (Beyrich, 1845) †. Ten má však granulaci velmi jemnou a dosahuje také menších rozměrů a spadá do nejspodnějšího devonu stupně lochkov, čili je geologicky starší.
Tento rod byl původně opět popsán na nálezech z českého Barrandienu. Konkrétně jde o druh Metascutellum pustulatum (Barrande, 1846) †. K tomuto druhu jsou přiřazeny čtyři dosud známé poddruhy. Prvním z nich je Metascutellum pustulatum chinon Šnajdr, 1990 † známý z nálezů v pražském souvrství z lokality Bubovice, Čeřinka. Druhým je Metascutellum pustulatum multiverrucatum Šnajdr, 1960 † z narůžovělých krinoidových sliveneckých vápenců pražského souvrství nebo řeporyjských vápenců stejného souvrství, taktéž z lokality Bubovice, Čeřinka. Fosilie ze sliveneckých vápenců bývají často vlivem silného proudění spodních mořských proudů poškozené. Třetím poddruhem je vzácný Metascutellum pustulatum pustulatum (Barrande, 1846) †, kterého známe z nálezů ve dvorecko-prokopských vápenců pražského souvrství - lokalita Černá rokle u Kosoře. Posledním poddruhem je Metascutellum pustulatum setosum (Prantl, 1950) † z vinařických vápenců pražského souvrství - lokalita Koněprusy. Všechny tyto české modifikace trilobita rodu Metascutellum Šnajdr, 1960 † jsou o něco starší, než tento, zde publikovaný, mladší marocký příbuzný. Pocházejí totiž ze stupně prag, tedy středního stupně spodního devonu, zatímco jejich mladší marocký bratříček pochází až z devonu středního, který je zhruba o 10 - 25 milionů let mladší. Snad právě proto jsou v Maroku nalézány o něco větší formy tohoto rodu. Toto tělesné zvětšení může souviset s posledním vývojovým vzepřením se osudu tohoto druhu těsně před svým zánikem. Skutelidní trilobiti totiž definitivně odcházejí ze scény dějin uprostřed svrchního devonu, tedy před 370 miliony let.
Morocconites malladoides Struve, 1989 - velikost 75 mm, Latchana, Maroko, st. ems - spodní devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, čeleď: Calmonidae Delo, 1935 †, podčeleď: Acastinae Delo, 1935 †, rod: Morocconites Struve, 1989 †, druh: Morocconites malladoides Struve, 1989 †.
Fakopidní trilobit objevený teprve v nedávné době v Marockých devonských vrstvách, dosud ještě přesně nepopsán a nezařazen (blíže k tomu viz níže). Hlava trilobita je mírně odplavená od trupu. Velikost trilobita 7,5 cm je v "nataženém" stavu. Jedná se o středně velkého trilobita. Cefalon má tvar půlkruhu a je opatřen poměrně výraznými, ledvinovitými schizochroálnímí oči. To co dělá tohoto trilobita zajímavým je trn, který je vlastně protáhlou částí lemu cefalonu. K čemu tento trn sloužil je předmětem dohadů. S největší pravděpodobností s ním trilobit "načechrával" dno, aby se tak dostal na bentos, kterým se živil. Na glabele jsou tři páry glabelárních rýh. Trup je složen z 11 žeber, přičemž osa trupu je dosti široká (zabírá cca 1/3 šíře trupu). Pygidium je polokruhového tvaru, nezřetelně segmentované. Osa pygidia má 8 axiálních prstenců.
3D animace trilobita Morocconites malladoides zde.
Nejnovější výzkumy zařazení trilobita "jednorožce" rodu Morocconites Struve, 1989, však aktivně probíhají. Byly provedeny vědci z THE AMERICAN MUSEUM OF NATURAL HISTORY, NEW YORK. Jako podklady průzkumů jim posloužilo např. studium Acastoidů Simona Harrisona z Anglie z devonských vrstev okolí Alnifu v severní Sahaře, ale také studium rozsáhlé literatury, zabývající se fakophidními trilobity, mimo jiné i publikace The phacopid trilobites of the Silurian and Devonian of Czechoslovakia, Ivo Chlupáč (1977). Druh Morocconites malladoides Struve, 1989, byl nejprve interpretován jako vývojová větev čeledi Dalmanitidae. Nově nalezené vzorky však poskytují silné důkazy pro nejbližší příbuzenské vztahy k taxonům zařazených do čeledi Calmonidae DELO, 1935 a podčeledi Acastinae DELO, 1935. Je to jediný známý druh tohoto rodu (tj. rod je monotypický). Stáří: Eifel, střední devon.
Paralejurus aff. dormitzeri (Barrande, 1852) - velikost 66 mm, Alnif (Maroko), spodní devon (390 - 410 mil let)
Řád: CorynexochidaKobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Paralejurus Hawle & Corda, 1847 †, druh: Paralejurus dormitzeri (Barrande, 1852) †.
Jedná se o blízkého příbuzného trilobita našemu českému druhu Paralejurus dormitzeri, kterého známe z dvoreckoprokopských vápenců.
Paralejurus brongniarti menanensis Šnajdr, 1960 - velikost 55 mm, Hamar Laghad - Alnif (Maroko), spodní devon (390 - 410 mil let)
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Paralejurus Hawle & Corda, 1847 †, druh: Paralejurus brongniarti (Barrande, 1846) †, poddruh: Paralejurus brongniarti menanensis Šnajdr, 1960 †.
Paralejurus - Trilobit má oválný a silně klenutý exoskeleton. Vysoce klenuté čelo tohoto až 10 cm dlouhého trilobita má tvar půlměsíce. Holochroální oči mají tvar podkovy. Jsou složeny s mnoha malých čoček (až 15.000, přičemž každá čočka měří cca 30-100μm, u některých trilobitů vzácněji větší). Jednotka μm je jednotkou mikrometru, což je délka jedné milióntiny metru (0,000001 metru). Trup je složen z 10 pleurálních žeber. Velký ocasní štít má formu vypouklého vějíře a má relativně krátkou centrální osu. Na rozdíl od rodu Scutellum má na pygidiu odlišné a méně výrazné brázdy (pygidia scutelidních trilobitů byla vějířovitě plochá, předpokládá se, že scutelidi byly nesporně lepší plavci). Paralejurus obýval teplá moře kontinentálního šelfu. Otisky trilobita Paralejurus byly nalezeny ve vrstvách Prag (12 typů) a Ems (5 - 6 typů). Vykazuje podobné fylogenetické znaky jako scutelidní trilobiti (Scabriscutellum, Decoroscutellum, Spiniscutellum, Radioscutellum, Kosovopeltis, Platyscutellum, Thysanopeltis apod.), ale také podobné znaky jako Illaenina, takže je možné předpoládat souvztažnost i k těmto trilobitům. Obrovského boomu dosáhl ve spodním devonu (prag), ve vrstvách ems lze vyčíst prudký pokles výskytu tohoto trilobita. Paralejurus definitivně vymírá, ovšem z nám neznámého důvodu během přechodu do středního devonu.
Paralejurus aff. rehamnanus (Alberti, 1970) - velikost 35 mm, Alnif, Maroko
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Paralejurus Hawle & Corda, 1847 †, druh: Paralejurus aff. rehamnanus (Alberti, 1970) †.
Blíže druhově neurčený druh paralejura. S velkou pravděpodobností se však jedná o druh Paralejurus rehamnanus.
U trilobita rodu Paralejurus HAWLE & CORDA 1847 není snadné určit konkrétní druh. Obzvláště, co se týče výskytu trilobita v marockých vrstvách. Např. v Česku je určování druhu mnohem snadnější. Pomáhá nám v tom vcelku podrobně zmapovaný výskyt paralejura, rozdělení druhů podle jednotlivých souvrství atp.. Tyto informace nám u marockých nálezů často chybí nebo jsou jen velmi kusé. SCHRAUT nedávno publikoval 3 dokumenty, v němž objasňuje charakteristika exoskeletonu jednotlivých marockých druhů. FEIST vydal v roce 2004 seznam platných druhů rodu Paralejurus a jejich výskyt:
P. balchashensis MAKSIMOVA 1975 - centrální Kazachstán
P. bohemicus ŠNAJDR 1960 - Česko, jižní Maroko
P. brongniarti (BARRANDE 1846) - Česko
P. brongniarti brongniarti (BARRANDE 1846) - Česko
P. brongniarti menanensis ŠNAJDR 1960 - Česko, jižní Maroko
P. brongniarti srov menanensis ŠNAJDR 1960 - jižní Maroko
P. brongniarti mixal ŠNAJDR 1986 - Česko
P. campanifer (BEYRICH 1845) - Česko, (Německo?)
P. carlsi SCHRAUT & FEIST 2004 - severozápadní Španělsko
P. depressus FEIST 1974 - jižní Francie
P. dormitzeri dormitzeri (BARRANDE 1852) - Česko, Polsko, jižní Francie, Německo
P. dormitzeri ligeriensis PILLET 1972 - severozápadní Francie
P. dormitzeri applanatus (NOVAK 1890) - Německo
P. elayounensis SCHRAUT 2000 - jižní Maroko
P. galloisi OEHLERT & OEHLERT 1890 - severozápadní Francie
P. hamlagdadicus ALBERTI 1983 - Maroko
P. intumescens ROEMER 1855 - Německo
P. rehamnanus ALBERTI 1970 - jižní a střední Maroko, Německo
P. richteri ŠNAJDR 1960 - Česko, Německo
P. rugosus FEIST 1974 - jižní Francie
P. spatuliformis SCHRAUT & FEIST 2004 - jižní Maroko
P. tenuistriatus SCHRAUT & FEIST 2004 - jižní Maroko
P. subcampanifer (FRECH, 1887) - jižní Francie, Rakousko
P. teres NCIGIN 1979 - východní Rusko
P. verneuili (OEHLERT & DAVOUST 1879) - severozápadní Francie
P. zippei (BARRANDE 1846) - Česko
P. sp. (několik blíže nepopsaných druhů) (BARRANDE 1846), LBERTI, CHLUPAC, PILLET - Česko, Francie, Maroko
Co se týče paralejurů, tak byly prozatím oficiálně identifikovány, na území Maroka, pouze tyto druhy: P. bohemicus ŠNAJDR 1960, P. brongniarti menanensis SNAJDR 1960, P. elayounensis SCHRAUT 2000, P. hamlagdadicus LBERTI 1983, P. rehamnanus LBERTI 1970, P. spatuliformis SCHRAUT 2004, P. tenuistriatus SCHRAUT 2004 a P. sp. Výskyt trilobita Paralejurus je v Maroku mnohem masívnější než kdekoliv jinde a mnoho druhů teprve čeká na správnou klasifikaci.
Platyscutellum sp. - 46 mm sag, Hamar Laghdad, Zerg, Maroko, střední devon
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Platyscutellum Šnajdr, 1958 †.
Reedops cephalotes (Hawle & Corda, 1847) - velikost 70 mm, Oufaten - Alnif (Maroko), st. prag - spodní devon
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Reedops Richter & Richter, 1925 †, druh: Reedops cephalotes (Hawle & Corda, 1847) †.
Reedops je typický fakopidní trilobit, který má na rozdíl od rodu Phacops poměrně úzký krunýř s hladkou, extrémně vyklenutou glabelou a nezřetelně členěným pygidiem. Obýval od siluru do devonu dna spíše hlubších moří, neboť jejich celé krunýře se obvykle nacházejí v jemnozrnných sedimentech. Stejně jako rod Phacops byl i rod Reedops též geograficky značně rozšířen (Evropa, Asie, Severní Amerika, severní Afrika) a taktéž velmi často nacházíme Reedops ve stočené poloze (volvace). Stáčení krunýře však bylo poměrně málo účinnou ochranou před predátory. S největší pravděpodobností se jedná o poddruh Reedops cephalotes hamlagdadianus ALBERTI, 1983 †, který je nalézán na lokalitě známé pod označením Djebel Issomour nebo také Jebel Issomour v devonských vrstvách stupně prag (odpovídají našemu pražskému souvrství) v okolí Marockého města Alnif.
Vědecké názvy:
Reedops bronni (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - loděnické vápence, Branžovy u Loděnic, Damil
Reedops cephalotes (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství, Kosoř - lom Hvížďalka, Kosoř - Sudy, Malá Chuchle
Reedops decorus (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství - zlíchovské vápence, Branžovy u Loděnic, Svatý Jan pod Skalou, Praha-Dalejské údolí
Reedops intermedius (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - vinařické vápence, Koněprusy - Homolák
Reedops limespragensis Chlupáč, 1986 † - u nás se vyskytuje v lochkovském souvrství, Černá rokle u Kosoře
Reedops prospicens Chlupáč, 1977 † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - dvorecko-prokopské vápence, Černá rokle u Kosoře
Reedops sternbergi (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v pražském souvrství - slivenecké vápence, dvorecko-prokopské vápence, ve zlíchovském souvrství - zlíchovské vápence
Reedops modestus (Barrande, 1872) - Nephranomma modesta (Barrande, 1872) † - u nás se vyskytuje ve zlíchovském souvrství, lom Mořina
zdroj: https://www.biolib.cz/
Reedops cephalotes hamlagdadianus ALBERTI, 1983- velikost 45 mm, Djebel Issomour, okolí Alnifu - Hamar Laghdad Formation (Maroko), st. prag
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Reedops Richter & Richter, 1925 †, druh: Reedops cephalotes (Hawle & Corda, 1847) †, poddruh: Reedops cephalotes hamlagdadianus ALBERTI, 1983 †.
Zkamenělina kompletního poddruhu trilobita, kterého známe i z českého devonského Barrandienu z pražského souvrství pod druhovým označením Reedops cephalotes (Hawle & Corda, 1847) †. Trilobit jev "surovém" stavu - bez preparace, tak jak byl nalezen přímo na lokalitě Djebel Issomour. S velkou pravděpodobností jde o naprosto totožné trilobity, které nalézáme i u nás. Stáří spodní devon - prag.
Vědecká synonyma:
Phacops protuberans Barrande, 1846
Scabrella propradoana (Muller 2005) - 120 x 140 mm, Ihandar Formation Lower Devonian Late Emsian, Issimour Section, (Jebel Issoumour bei) Alnif, Maroko
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Homalonotidae Chapman, 1890 †, rod: Scabrella Wenndorf 1990 †.
Scabriscutellum furciferum hamladadicum (Hawle & Corda 1847), velikost - 40 mm, Tahrijate, Maroko - stupeň eifel
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Cavetia Pillet, 1973 †, druh: Scabriscutellum furciferum (Hawle & Corda, 1847) †.
Někdy je tento skutelidní trilobit nazýván jako Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †, což je validní název druhu známého ze zlíchovského souvrství českého devonu. Původně byl popsán Hawlem a Cordou z lokality Vyskočilka. Poddruh Scabriscutellum furciferum hamladadicum byl pak rozpoznán v devonu Maroka. Tento druh skutelidního trilobita je charakteristický pro svůj extrémně hladký povrch krunýře. Pozoruhodně se zachovaly i obě oči holochroálního typu, které jsou opatřeny mnoha tisíci drobných ommatidií (drobných oček - podobně, jako u dnešního hmyzu). Ty jsou ale tak drobná, že pouhým okem nejsou vidět.
Z českého Barrandienu známe poměrně velké množství druhů a poddruhů tohoto trilobita, např. Scabriscutellum (Mulciberaspis) richteri (Barrande, 1852) † - tento druh známe ze zlíchovských vápenců zlíchovského souvrství českého devonu, Scabriscutellum (Mulciberaspis) tardissimum (Barrande, 1872) † - tento druh známe také ze zlíchovského souvrství, Scabriscutellum billingsi (Barrande, 1872) †, ke kterému řadíme dva poddruhy - poddruh Scabriscutellum billingsi billingsi (Barrande, 1872) † a poddruh Scabriscutellum billingsi tristis Vaněk, 1970 †. Scabriscutellum caelebs (Barrande, 1852) †, k němuž řadíme dva poddruhy a to Scabriscutellum caelebs caelebs (Barrande, 1852) †, kterého známe z akantopygových vápenců chotečského souvrství (lokalita Koněprusy, Zlatý kůň /celé návrší - původní včetně císařského lomu/) a poddruh Scabriscutellum caelebs consimile Šnajdr, 1960 †, kterého známe ze suchomastských vápenců dalejsko-třebotovského souvrství (lokalita Bubovice, Čeřinka a Koněprusy, Voskop /celé návrší/). Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †, což je trilobit známý z chýnických vápenců zlíchovského souvrství. Lokalita Bubovice, Čeřinka (Čeřinka u Bubovic) a konečně druh Scabriscutellum holynense Šnajdr, 1960 † - trilobit známý z třebotovských vápenců dalejsko-třebotovského souvrství. Třebotovské vápence dosahují v Praze - Hlubočepech mocnosti až 45 m, jinde je jejich mocnost kolem 30 m. Hlavní odkryvy a paleontologické lokality jsou v Praze - Hlubočepech, u Holyně (např. lom Prastav, který je mezinárodním parastratotypem hranice spodní - střední devon), dále u Chýnice, Chotče a Roblína.
Vědecká synonyma:
Bronteus furcifer Hawle & Corda, 1847
Scabriscutellum furciferum (Hawle & Corda, 1847)
Scutellum analogum Prantl, 1950
Cavetia furciferum (Hawle & Corda, 1847) †
Struveaspis bignoni Corbacho, 2014 - v nataženém stavu cca 103 mm, El Jorf, Maroko, střední devon - eifel
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle a Corda, 1847 †, rod: Struveaspis Alberti, 1966 †, druh: Struveaspis bignoni Corbacho, 2014 †.
Thysanopeltis sp. Hawle & Corda, 1847 - velikost 49 mm, devonské vrstvy okolí Alnifu, Maroko, střední devon - eifel
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Thysanopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Thysanopeltis speciosa Hawle & Corda, 1847 †.
Na rozdíl od jiných styginidních trilobitů (Scutellum, Metascutellum, Radioscutellum, Kosovopeltis, Decoroscutellum, Platyscutellum, Scabriscutellum atp.), má Thysanopeltis dva velmi typické odlišné znaky. Jeho cefalon není půlkruhový, ale ve tvaru širokého půlměsíce a pygidium je zdobeno pilovitými ostny. Pygidium má krátký axiální prstenec, podobně jako jiní styginidní trilobiti, sedm propárních žeber, axiální osmé žebro je vidličnatě rozdvojeno (pro srovnání obrázek níže). Na druhé straně kamene je ještě malý otisk pygidia fakopidního trilobita. Ten ovšem není natolik zajímavý.
Vědecké názvy:
Thysanopeltis Hawle & Corda, 1847 †
Thysanopeltis speciosa Hawle & Corda, 1847 †
Bronteus thysanopeltis Barrande, 1852 - Thysanopeltis speciosa Hawle & Corda, 1847 †
zdroj: https://www.biolib.cz/
Thysanopeltis speciosa abbreviatum (Prantl, 1952) - velikost 47 mm, Jebel Issoumour - Maroko
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina Jaanusson, 1959 †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes 1890 †, rod: Thysanopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Thysanopeltis speciosa abbreviatum (Prantl, 1952) †.
Trilobit známý z Barrandienu např. z akantopygových vápenců chotečského souvrství. Lokalita Koněprusy, Červený lom. Průměrná velikost těchto trilobitů je 40-60 mm. Mohou být však i větší (70 mm). Cefalon je parabolického tvaru. Glabela velká, dopředu se rozšiřující. Oči středně velké a jdou umístěna v zadní části hlavy. Široký hrudník se skládá z 10 segmentů. První segment je výrazně větší než zbývající. Pleury jsou zakončeny hroty. Pygidium je velké, polokruhovité, opatřeno pilovitým ozubením. Rachis krátký, trojúhelníkový, přerůstající v dlouhý pygidiální lalok, jež se na konci vidličnatě rozdvojuje.
Vědecká synonyma:
Bronteus thysanopeltis Barrande, 1852
Scutellum speciosum abbreviatum Prantl, 1950
Scutellum speciosum redivivum Prantl, 1950
zdroj: https://www.biolib.cz/
Vogesina lacunafera Wolfart, 1968 - velikost 35 mm, Patacamaya, La Paz, Bolívie, spodní devon - prag/ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, nadčeleď: Acastoidea †, čeleď: Calmoniidae Delo 1935 †, rod: Vogesina Wolfart 1968 †, druh: Phacopina lacunafera Wolfart, 1968 † = Phacopina (Vogesina) lacunafera Wolfart, 1968 †.
Zachovalé pygidium s trupem trilobita druhu Vogesina lacunafera z konkrecí souvrství Sica sica formace Belen.
Walliserops trifurcatus Morzadec, 2001 - velikost 65 mm, Fum Zgid, Maroko
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, podčeleď: Asteropyginae (Delo D.M. 1935) †, rod: Walliserops Morzadec, 2001 †, druh: Walliserops trifurcatus Morzadec, 2001 †.
Zkamenělina velmi bizarního trilobita s výrazným trojzubcem, vyrůstajícím z glabely. Neuvěřitelně vypreparovaná zkamenělina ostnitého trilobita. Trny u tohoto druhu nejsou preparované zvlášť a dolepené zpět, nýbrž jsou preparované přímo na trilobitovi. Dolepované a tedy preparované zvlášť jsou pouze ostny rostoucí z glabely, z ponad očí a "šavle" volných lící po stranách. Trilobit má zachovalou granulaci na povrchu těla a je ukázkou mistrovství preparátora. Tak kvalitně vypreparovat Walliseropse dokáže v Maroku pouze několik lidí. O tom, k čemu sloužil neúměrně dlouhý trojzubec se vedou spory. Nejlogičtěji znějí názory, že si jím rozhrabával bahnité dno při hledání potravy. Tato představa je však dnes již nepravděpodobná viz. text níže. Jsou popsány ještě další, minimálně dva druhy a několik forem Walliseropsů. Některé se vyskytují společně na jedné lokalitě. Například druh W. hammimůže být samec/samice, k druhu W. trifurcatus. Tyto úvahy jsou pouze na úrovni spekulací a ač se mohou zdát pravděpodobné, zatím nebyly ani potvrzeny, ani vyvráceny. Nálezy trilobitů rodu Walliserops Morzadec, 2001 † jsou teprve na začátku a jsou poměrně mladé. O chování těchto trilobitů s trojzubcem víme prozatím velmi málo.
Walliserops (pojmenovaný podle Prof. O. Wallisera z Göttingenu) je rod ostnitého fakopidního trilobita z čeledi Acastidae, nalézaný v horninách nižšího až středního devonu pohoří Anti-Atlas v Maroku. Všechny druhy walliseropse se vyznačují typickým trojzubcem, který mu vyčnívá z glabely. Rod Walliserops je velmi podobný rodu Comura ze stejné čeledi. Tomu však schází typický trojzubec.
Trilobit Walliserops byl původně popsán na jediném druhu - W. trifurcatus. Později byly k rodu přiřazeny další dva druhy: W. hammii a W. tridens. Posléze ještě W. lindoei. První tři popsané druhy pocházejí ze stejného souvrství poblíž Foum Zguid (Fum Zgid) na jihu Maroka. Walliserops lindoei Chatterton & Gibb, 2010 je znám z okolí Timirzitu v Maroku. Dva další, dosud nepopsané druhy jsou zaznamenávány z jiných míst marockého devonu.
Funkce samotného trojzubce je v současnosti "v šetření". Původní domněnka, že šlo o nástroj k prohrabávání mořského dna, či jakýsi radar k vyhledávání potravy dnes již neobstojí. Množství energie a živin, které musel trilobit vynaložit na pěstování tak velké ozdoby muselo být nemalé. Funkce ozdoby byla ale samozřejmě velmi důležitá a musela mít svůj význam. Přestože celá řada teorií, které byly vyřčeny (např. že šlo o smyslový aparát, orgán sloužící jako mimikri v devonských korálových útesech, tělní přívěšek sloužící k lákání potravy nebo ochrana proti predátorům - zcela jistě neúčinná) je velmi zajímavá. Nejvíce vyhovující a nejaktuálnější verze je ta, která se zdá být tím nejjednodušším vysvětlením, a to že trojzubec sloužil jako "rohy" které byly určeny k podobnému účelu, jako u recentních brouků., tedy k teritoriálnímu boji, či boji o samici.
Morfologická rozdílnost a zároveň diferencialita těchto trilobitů, související s pohlavním dimorfizmem, je také velmi velmi zajímavou teorií (delší a kratší formy trojzubce, jež je určen pro turnaj samců). To samozřejmě platilo v době, kdy byly z jednoho naleziště známy pouze dva druhy těchto trilobitů. S objevem třetího druhu ze stejného místa byl ve hře polymorfismus (např. kastovní systém jaký známe např. u mravenců a včel). Ačkoliv přítomnost rohů silně naznačuje, pohlavní dimorfismus, nedostatek údajů brání v současné době jednoznačným závěrům. Pohlavní dimorfismus těchto trilobitů však nebyl dosud uspokojivě prokázán - ostatně jako i u jiných, případně i starších druhů trilobitů.
- Whittington, 1997
Celkem existuje šest druhů Walliseropse: Walliserops trifurcatus, Walliserops hammii, Walliserops tridens, Walliserops lindoei a dva, prozatím nepopsané druhy. Jejich největšími nepřáteli byli velcí predátoři devonského moře jako Shinderhannes bartelsi, Dunkleosteus, Eusthenodon a Eusthenopteron. Walliserops není jediným trilobitem s podivně utvářenou hlavou. Extrémně vzácný permský proetidní trilobit Cheiropyge Diener 1897 †měl například hlavu ve tvaru špičatého cylindru a dalo by se pokračovat dál a dál. Walliserops trifurcatus byl jediný druh Walliseropse s dlouhým trojzubcem. Ostatní měli trojzubec připojen přímo k hlavě (viz. níže).
Zlichovaspis rugosa (Hawle & Corda, 1847) - velikost 110 mm, Laatchana - Alnif (Maroko), spodní ems
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Zlichovaspis Přibyl & Vaněk, 1971 †, druh: Zlichovaspis rugosa (Hawle & Corda, 1847) †.
Tento druh, dříve nazývaný Odontochile rugosa, se u nás nachází ve vápencích spodního devonu v okolí Prahy a Berouna. Zlichovaspis (zlíchovské souvrství) a Odontochile (pražské souvrství) patří k typickým zkamenělinám Barrandienu. Jsou to vůbec první fosilie, které u nás před více než 150 lety nalezl francouzský badatel Joachym Barrande a díky nim věnoval zbytek svého života výzkumu fosilií v českém masívu. Poprvé byl tento trilobit popsán již v roce 1852 Barrandem, který mu dal název Dalmanites fletcheri, později byl tento trilobit zařazen Hawlem a Kordou do samostatného rodu Zlichovaspis. Oči tohoto trilobita jsou složeny z několika stovek omatidií - malých zrakových orgánů. Díky zahnutým očím tento trilobit viděl kolem sebe v úhlu 360 stupňů. Na českých nalezištích jsou běžné nálezy ocasních štítů (pygidií). Nálezy celých jedinců těchto trilobitů jsou velmi vzácné. Celí jedinci jsou uloženy u soukromých sběratelů a ve sbírkách Národního muzea. Druhové pojmenování rugosa by se dalo přeložit jako vrásčitý, drsnatý.
